jak spolu mohou souviset napohled cizí osudy a místa mi jednou připomenulo setkání v rekreační hale privátní instituce pro ty, které postihla jedna z nejsmutnějších chorob - Alzheimerova.
Město Aš
Instituce leží v americkém státě jménem Connecticut, aneb Quinnihticutt - "místo u velké přílivové řeky" v jazyce vymřelého, anebo spíše rozpuštěného kmene. Chodili jsme tam pár let se ženou navštěvovat jejího otce, když už potřeboval někoho 24 hod. denně. Stav zapomínat že člověk už snídal postupně a nevyhnutelně dojde to stadia kdy je nutné připomínat jak se jmenují vaše děti, a nakonec připomínat i polykat. Ale zlomky starých pamětí zůstávají; jako co hrálo rádio když vám bylo 16, nebo vaše služební číslo v U.S. Army během Druhé světové.
Jednu sobotu dopoledne jsme přišli na návštěvu veprostřed písničkového pořadu, co v rekreační hale pořádala padesátiletá dobrovolnice s kytarou a malým mp3 audio systémem pro sedící, nehybné, mlčící obecenstvo - věkový průměr kolem osmdesátky. Protože byla sobota a zvláštní příležitost, bylo tam nás návštěvníků hodně. S většinou jsme se znali, pár bylo nových a s jednou dámou, které by nikdo nehádal jejích 86, se dala moje žena řeči. Patřil k ní mezi obecenstvem její manžel, v kolečkovém křesle, štíhlý, upravený, mlčící bělovlasý stařec.
Protože měla lehký přízvuk, moje americká žena se hned zeptala odkud je - co kdyby byla z Evropy a obeznámená se zemí odkud jsem já? Jednou za čas tak na někoho skutečně narazí. Tentokrát se kupodivu dozvěděla že Frieda se narodila v Československu. Do první třídy chodila před válkou v Aši (čeština byla těžká, ale měla moc ráda hodiny zpěvu). Se svým budoucím manželem, českým Němcem co podle ní uměl česky lépe než ona, se seznámili v uprchlickém táboře v Německu, ve spojenecké okupační zóně. Díky vzdálenému příbuznému se pak obě jejich rodiny dostaly do Spojených států. Po čase se vzali a začali nový život, jako další mladá americká domácnost v prosperující éře padesátých let.
Do Aše se začátkem padesátých let mezitím přistěhovala z Prahy moje maminka, na svoje první místo coby učitelka s umístěnkou od Ministerstva školství do "pohraničí". Její zkušenosti z té doby byly podobné těm co měla většina lidí - devastace některých míst v kontrastu se stavem a vybavením vil co komunistická vrchnost "dědila po Němcích", osudy zbývajících českých Němců a druh lidí co přišli "osídlovat".
Možná učila svůj první stupeň ve škole kam chodívala Frieda, kdo ví. Hodiny zpěvu ale dostaly nový ráz, když ji jednou pedagogický inspektor vytknul že neučí děti nové verze písniček které rozeslal. Třeba text "Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí!" mělo nahradit "Máme koně, naše koně, koně družstevní!" Maminka, citlivé povahy, se rozčilila a odvětila "Soudruhu, to myslíte vážně, takovou pitomost?" Myslel a maminčina učitelská kariéra brzy skončila.
O tom jsem já a Frieda nerozprávěli - rozbírat historii Sudet během dvacátého století by bylo tak veselé jak rozbírat historii Místa u velké přílivové řeky během století sedmnáctého, kdyby jeden z nás byl plnokrevný Pequot. Ale protože jsme byli na muzikálním představení, vzpomněla si na svojí nejoblíbenější písničku z české školy. Tu jsem ze školy znal i já a tak jsme si při jednom z populárních hitů třicátých let, "Let me call you sweetheart", vzadu za diváctvem zabroukali "Jéde, jéde, poštovský panáček..."
