Podezření z “xenofobie” děsí dnes nejen pokrokové členy přemýšlivé třídy, ale pomalu i každého, kdo chce s něčím přispět do veřejné diskuse na téma přistěhovalectví. Snad nemusí být tak zle.
Zaprvé, nálepce "xenofob" její schopnost zostudit a obžalovat dlouho nevydrží. Pro levici je dnes xenofob to co pro ní byl včera trockista, spekulant, hegemon, židomil, revizionista, vykořisťovatel, revanšista, nebo klerikál - teda osoba odpudivá a protilidová. Za nějaký čas i nadávání do xenofobů pozbyde punce.
Zadruhé, to že chce národ svou totožnost nějak definovat není hřích. Zvlášť u národů jako Češi nebo Slováci. Těm vlastní a cizí úsilí stvořit pravý vzor domácího obyvatele komplikovala život po větší část minulého staletí a dřív.
Pro oba mé dědy, v české kotlině usedlé, byla čeština rodným jazykem. Zatímco se ale jeden bil během První světové za myšlenku nezávislého Československa na Sibiřské magistrále, druhý dostal na Itálii od císaře Malou stříbrnou za chrabrost, věrnost a příkladnou obranu monarchie. Generaci mého otce režimy střídavě formovaly do totožnosti protektorátní, pak znova československé a nakonec internacionálně socialistické, ve Východním bloku pevně zasazené. Má generace k tomu přidala občanství české.
Kdyby ale mí předkové začátkem 20. stol. měli za rodný jazyk němčinu nebo maďarštinu, přidal by jim osud ku starostem se státní příslušností ještě starost s vynuceným přesídlením. Kdyby byli Rusíni, s anexí cizí mocností.
Nikdo neví, jestli jsou kultury co dneska vedou Českou republiku a Slovensko trvalé. Ale poslední co potřebují je další kolo experimentů stran občanství a “národních” charakteristik. Kdyby byla "rozmanitost" obyvatel pro stát přínosem, jak věří levice, tak jih Evropy dominuje prosperující Jugoslávie. Místo toho se ale dají úspěšné vícejazyčné a "rozmanitostí bohaté" státní útvary na prstech spočítat. (Mne kromě Švýcarska nic nenapadá, ale nechám se poučit).
Žádná země ve světové historii nepřijala tolik přistěhovalců z tak různých míst jako Spojené státy. Když ale její president Calvin Coolidge neomezené přistěhovalectví ve dvacátých letech ukončil s tím že "Amerika musí zůstat americkou", každý Američan souhlasil a věděl co tím myslí. Blíže je Velkovévodství lucemburské, kde jsme kdysi v malebném městečku zvaném Vianden se starou paní co vedla hotel pěkně porozprávěli o slavné minulosti co nás pojila. (V jejím podání vynikal císař Charles, ale hlavně "Slepý král Jean"). Pamatovala ale i německou okupaci a vzpomínala, jak je Němci okřikovali aby mluvili pořádně německy a ne tou lucemburskou hatmatilkou. Říkala, že příchod Spojenců byl největším dnem v životě každého Lucemburčana její generace. Mají samostatnost, tradici a nezávislost v krvi. V krvi a národním krédu:
“Mir wëlle bleiwe wat mir sin / Chceme zůstat co jsme.”
