Prodat na české a evropské politické scéně dneska koncept autokrata, otce národa, benevolentního diktátora a velkého kormidelníka je myslím, jak by řekl Američan, "tall order", aneb složitá objednávka.O to podivnější jsou ty široké sympatie Evropanů k despotům na Středním Východě.
Irák, stát co si vymyslelo britské MZV kolem r. 1921 a co se stal národně-socialistickou Iráckou republikou až v r. 1968, měl když se dostal do potíží dobytím Kuvajtu najednou milióny evropských zastánců. Řezník z Baghdádu byla legitimní "hlava státu", irácká "svrchovanost" a suverenita se musela brát vážně a kritika jeho zacházení s poddanými bylo "vměšování do vnitřních záležitosti".
Saddam měl podle nestranných evropských pozorovatelů právo přesvědčovat své poddané o správnosti své politiky plynem (Halabja, 1988), znásilňováním dětí a manželek na policejních stanicích před jejich rodinami, rozřezáváním lidí zaživa v průmyslových drtičích, masovými popravami (v hromadných hrobech se po osvobození našlo asi 300 00 mrtvol civilistů) a obvyklejší, měkčí cestou censury, zákazu politické aktivity mimo vládnoucí stranu, justičními vraždami a kontrolou hospodářství.
To nejhorší co irácký národ kdy zažil byla ale pro většinu Evropy "změna režimu" provedená západní koalicí pod vedením Spojených států.
Jiný doživotní president, národní socialista Hafez al-Assad - soused Řezníka z Baghdádu (a jeho rival stran vůdčí pozice v hnutí panarabského nacionalismu), sice přišel k moci v r. 1970 nekrvavým převratem, ale čím hůře Syřanům to budování socialismu a boj proti sionismu šlo, tím krvavěji si režim počínal.
Tím že obsadil klíčové vládní a vojenské funkce členy sekty Alawitů (řádnými muslimy opovrhované menšiny ve které byl velké zvíře jeho otec) a udělal ze Sýrie de facto člena Varšavské smlouvy a pak spojence íránské teokracie, si mohl coby vládce 30 let dělat prakticky co chtěl.
Tedy budovat rodinný poklad (odhadem přes miliardu a půl U.S. dolarů), zaútočit s Egyptem na Izrael (ostudný a drahý debakl r. 1973), utahovat totalitu tajnou policijí cvičenou od Stasi a KGB, srovnat se zemí neposlušné syrské město Hama (1982), okupovat Libanon a podporovat každou vládu či bandu teroristů ochotnou poškozovat svobodný svět.
Jeho národu se to tak líbilo že po jeho smrti neměl syn Bashar v presidentských volbách konkurenci. Ten hned také dostal od Západu nálepku "umírněný", "realista", "vzdělaný", apod. Pro Syřany co se ho chtěli zbavit zbyly nálepky jako "roztříštěná opozice", "domácí protivníci", "syrský exil"...
V lednu 2011 si ale Syřané pod dojmem že přišla do arabského světa nová doba dovolili požádat o politické reformy, základní občanská práva a zrušení výjimečného stavu (v platnosti od r. 1963). President Bashar al-Assad prohlásil že diskusi vítá, ale brzo mu došly argumenty a tak během roku jeho armáda, státní bezpečnost a milice stačily zabít 5000 Syřanů co se do té diskuse zapojili.
Občanská válka kterou jeho zásahy rozpoutaly zatím stála Sýrii 100 000 životů - Bohu žel hlavně těch co byli pro nenásilný přechod ke svobodnější společnosti (a tudíž slabší válečníci).
A Evropa věří že Assad mladší je ta figura co si zaslouží podporu. Kde se v ní najednou vzalo tolik Alawitů?
