Americké civilizaci se dá vytknout mnohé, kromě nedostatku touhy povznést lidskou duši a stav. Američan zůstává nejštědřejším filantropem, nejkřesťanštějším Zápaďanem - a první osobou zkusit nové učení co šíří přes TV sympatický mág z Bornea.
Charita AmeriCares.
Řada amerických historiků vidí idealismus už v utvoření Spojených států, které jsou podle nich jediným státním útvarem postaveným ne na národě nebo historickém lenním území, ale na myšlence universálního práva člověka na "život, svobodu a stíhání štěstí" (life, liberty, and pursuit of happines).
Pro americkou společnost tento postoj pracuje velice dobře a dává příčinu k pořekadlu že "míří-li lidstvo do ráje nebo do pekel, Amerika tam bude první".
Ale svět, co po První světové začal spoléhat na americkou ochotu převzít na svá bedra jeho problémy, americký idealismus stále překvapuje. Brát americkou pomoc je připraven každý. Že se tím vystavuje naléhání americké strany pracovat na svobodě slova a shromažďování, rovnosti před zákonem, nebo závaznosti smlouvy je ale nepřetržitým zdrojem podráždění a zklamání.
Imperiální velmoci spojenectví s despotou nevadí. Americké vládě ano, jakkoliv mírný ten despota je ve srovnání s okolím ve kterém operuje. Výsledky amerického idealismu pak mohou být tak tragické jako vznik Islámské republiky íránské. Když se posledního šacha Rézy v sedmdesátých letech zeptal západní novinář "kdy začne jednat se svými poddanými jako král švédský", šach odvětil že "v okamžiku kdy se jeho poddaní začnou jako ti švédští chovat."
Na to ale president Carter, věrný ideálům práva většiny občanstva rozhodovat o tom jaký kurs jejich vláda vezme, čekat nechtěl. Když se pak šach dostal do nesnází, americká pomoc bylo poučování o nutnosti dialogu s opozicí. Střední Východ se tak od té doby "nese do pekel v košíku", (podle amerického rčení).
Ale americký idealismus také dokáže postavit věci do správného světla. V Praze, někdy v sedmdesátých letech, jsem měl to štěstí promluvit se živým Američanem. Rozuměl slušně česky a byl ochotný sednout si s mladíkem z Východního bloku a vyslechnout co má na srdci. Když jsem začal o tom že se nám nelíbí komunistický režim, odvětil že z toho co kolem sebe vidí je mu jasné proč a že to pro něj také není. Pokračoval ale že se diví že to drtivé většině občanů tak vyhovuje a že komunisté vyhrávají volby s tak vysokým procentem hlasů.
Vysvětlil jsem jak lidé volí z donucení, kandidátem se může stát jen osoba stranou a vládou schválená, nelze zakládat politické strany, stát je jediná instituce co nabízí zaměstnání, tajná police je všudepřítomná, komunistická strana má vlastní ozbrojenou milici, soudy jsou zaujaté, chybí alternativní politický program, shromažďování na veřejnosti je riskantní, cenzura nedovolí publikaci informací kritických vůči straně a vládě, rozšiřovat zakázané tiskoviny je trestné a i kdyby vláda ČSSR chtěla socialistický systém nějak humanizovat, jako v roce 1968, Sovětský svaz ji nenechá - nakonec, má u nás rozmístěná okupační vojska. Vpálil jsem mu to, ignorantovi naivnímu.
On nad tím mávl rukou. Řekl že žádná vláda nemá tolik policistů dotáhnout každého k urně a přinutit ho hodit lístek, politici a byrokracie couvnou kdykoliv poznají že je většina lidí proti nim a když člověk něco chce, ať si řekne. Na mou poznámku, že většina lidí je proti režimu a nic se neděje, opáčil kolika lidí jsem se zeptal. Připustil jsem, že nikoho o kom jsem to předem nevěděl, stále přesvědčený že neví o čem mluví. Deset let potom se režim sesypal asi tak, jak to ten idealista viděl. Vládní teror přestal na občana platit a ten vyšel do ulic požádat o něco jiného než byl ten ponižující sociální experiment zvaný ČSSR.
Americký president Calvin Coolidge (1923-1929), kterého uváděl za svůj příklad Ronald Reagan, je pro kritiky amerického chápání svobody tím posledním apoštolem idealismu. Jeho věta že "hlavní starostí Američanů je obchod", v originálu ještě lepší formou "the chief business of the American people is business", se cituje coby obvinění nelidského konceptu tržního hospodářství.
Co se neuvádí je další část jeho projevu. Tam Calvin Coolidge pokračuje: "Nezastíráme fakt že chceme bohatství, ale jsou věci co chceme daleko více. Chceme pokoj a počestnost - a soucit, co je tak silným prvkem celé civilizace. Hlavním ideálem Američanů je idealismus. Nemohu dostatečně neopakovat že Amerika je národ idealistů."
Hollywood a globální populární kultura (pokud se tyto dva pojmy ještě dají rozlišit) dneska většinou kreslí Ameriku jako protipól etické a myslící společnosti. Podle mne zůstává beznadějně idealistická.
